Jdi na obsah Jdi na menu

STŘÍPKY

V příběhu jednoho člověka se ukrývají příběhy nás všech, tak moc jsme si podobní, a přesto každý zcela jiný.

 

Sbírám střípky svého života a setkávám se se střípky životů druhých lidí. Snažím se skládat obraz o sobě, pro sebe, o druhých a pro druhé.

 

Tělo

Často se divíme, že jsme nemocní. Co se to děje, vždyť se o sebe starám, jím, spím? Kde se to vzalo, kdo mě to trestá? Otázka po viníkovi je opravdu častá, i když mnohdy nepřiznaná. Pak je tu i výčitka a ukřivděnost.

Tělo křičí, když my neslyšíme. Reakce těla souvisí s tím, co se odehrává v mém nitru a co nechci nebo nejsem schopna slyšet a adekvátně na to reagovat. Systematické potlačování emocí a racionalizace způsobí roztržení celistvého bytí a odcizení se sobě samému. Pak je možné slyšet: já nevím, co chci, já nevím, co mě bolí, vždyť to není tak strašné, …. Pak se zlobíme na život, na Boha, na lidi, že nám způsobují vředy, migrény, rakoviny …

 

Pomoc druhému člověku

Nikdy nejsme schopni dát druhému člověku kvalitně, celistvě a naprosto čistě to, co neumíme poskytnout sobě. Nejdřív musím umět milovat sebe, musím k sobě být laskavý, ohleduplný, spravedlivý, …

 

Pomáhat druhému a nebrat ohled na sebe možná vypadá na první pohled jako něco obdivuhodného, ale v podstatě to jen vypovídá o disharmonii osobnosti.

Nejdřív jsi ty a tvé potřeby, teprve pak potřeby druhých. Pokud opečuješ sebe, budeš silnější, abys mohl/a pečovat podle svého nejlepšího svědomí i o druhé.

 

Voda

Odplavuje neúnosné emoce – pomáhá psychice zvládnout nápor, je to dobrá varianta pro zmírnění napětí. Pokud existuje strach z vody, je pravděpodobné, že existuje strach z vlastních emocí. Nepřiznané a neprožívané emoce nás zaplavují jako velká voda. V povodni je člověk bezmocný. Jednodušší bude dobře pozorovat situaci, každou emoci vidět a nechat ji „protéct“ svým životem tady a teď. Pokud emoce necháme hromadit jako v nějaké nádrži, pak se nám čas od času protrhne hráz a voda-emoce napáchají škodu.

 

Život

Když člověk začne bojovat sám za sebe, svůj život a za lepší obraz Boha ve svém životě, tak se věci začnou proměňovat.

 

Sny

Sny jsou silným spojencem na cestě k růstu a celistvosti, pokud je člověk začne respektovat a začne se učit řeč svého nitra skrze symboly. Podle jednoho přístupu ke snům jsou všechny postavy snu nějakým způsobem ty. Když si začneme klást ty správné otázky, často se velmi rychle dozvíme spoustu zajímavých věcí.

 

Dary a vděčnost

Bez vědomé a vyjádřené vděčnosti za dary, nebude existovat harmonie a dojde k průšvihu. Proto je tak důležité umět pojmenovat dary svého života - od těch nejmenších až po ty velké.

 

Dary a dobro

Jako bychom se báli doufat, mít naději a očekávat dobro pro svůj život. To je smutné. Zasloužíme si něco hezkého a je třeba natahovat ruce, abychom to mohli pro svůj život zachytit.

 

Máš právo být šťastný/á a obdarovaný/á. Zkus se zasnít a natáhnout ruce pro dar. Zkus pro jednou důvěřovat, že jsi milovaný, milovaná. Mám pocit, že máš ruce za zády a nemůžeš nebo nechceš je dát dopředu.

 

Život nás tlačí, abychom jednou vykročili ze svého kruhu. Proč ne teď? Neutečeme před tím.

 

Krize

Když se člověk dostane do krize a dojde k proměně myšlení a postojů, je někdy tendence propadat lítosti nebo vzteku. Měli bychom zůstávat ve vědomí toho, že v každé době děláme to nejlepší, co umíme. Jen nepatrné procento lidí to tak nemá. Proto bychom se pak neměli odsuzovat nebo na sebe být naštvaní. Všechno je pro nás příležitostí k růstu, novému poznání a novým zkušenostem. Celý život se učíme a posouváme. Důležité je nezamrznout, mít schopnost sebereflexe a odvahu jít dál.

 

Zmatek postupně ustoupí, chce to věci verbalizovat, pojmenovávat, ony se nebudou hned řešit, ale vytvoří se trochu větší přehled.

 

Neboj se zmatku, únavy, zemětřesení, ... to vše je dnes a zítra to bude jinak. Musíme zůstat v určité pokoře i úctě vůči vlastnímu životu. Dívejme se na vše v sobě s laskavostí, jako bychom rozevírali náruč pro dítě, které přichází z velké dálky spočinout. Všechno půjde, jen když začneme milovat sami sebe.

 

Máš před sebou ještě velký kus života a je na tobě, pro co se rozhodneš, buď ho prožiješ s pocitem marnosti a smutku nad ztrátou, nebo se teď rozhodneš být šťastný/á, být tím, kým skutečně jsi, rozhodneš se najít sama sebe a budeš se z toho radovat. Když se ti to nepovede, dobře, ale aspoň si budeš moct říct, že jsi pro to něco udělal/a. Nevěřím tomu, že bys s každým dalším krokem nebyl/a svobodnější a šťastnější.

Z životodárného ohně se stane vnitřní bestie, která tě pohltí, když jí neumožníš proudit.

 

Krása

Krása je přitažlivá, pro někoho je to dokonalost stvoření, harmonie, celistvost, Bůh. Celá tisíciletí jsme věděli, co je krásné, pokaždé nahlíželi krásu z jiného úhlu pohledu. Krása má mnoho podob a můžeme si ji ztotožnit s mnoha jmény. Zahlédneme-li ještě dnes čirou krásu, neodolatelně nás přitahuje. Cítíme naplnění. Přijímám-li krásu do svého života, můj život se stává bohatší a krásnější. Jako když do temného prostoru zazáří svíce – všechno se stává světlejší, zářivější. Není proto divu, že krásu chceme uchvátit, ale to je příliš agresivní. Stačí se kochat :-)

 

Sexualita

Sexualita je dar a nese v sobě obrovský tvůrčí potenciál, pokud s ní člověk nakládá s úctou. Je to jeden ze základních pudů a energií života. V životě také může napáchat obrovskou paseku, když si s ní člověk neví rady.

 

Rogersovská psychoterapie

Rogersovská psychoterapie je postavena na vztahu terapeuta a klienta, kde terapeut ví, že klient je největší odborník na svůj problém a naprosto důvěřuje v jeho vnitřní zákonitost - potřebu růst k dokonalosti, harmonii - pro křesťany k svatosti. Zůstat u sebe je ta nejúčinnější cesta k rozvoji a růstu.

 

Destruktivní programy

Něco zvráceného v nás nám brání ve vlastní svobodě a štěstí. Ale všechno se dá proměnit, když je tu sebereflexe a touha žít svůj vlastní život.

Nenech se přemoct strachem, který spouští destruktivní programy. Vem ho pěkně za ruku (vem ho vážně a respektuj ho, ale zároveň se nedívej jeho velkýma očima) - když na něj budeš vidět, nebude nad tebou mít takovou moc.

 

Setkání s člověkem

Každé setkání s druhým člověkem je pro mě obohacující - není to jen tak, že ty jdeš pro něco ke mně, ale i já čerpám od tebe - je to vzájemné obohacení. Setkání ve vztahu. Já nejsem ten chytřejší, kdo Tě má něco naučit, nebo je schopen Ti něco předat, já jsem ten druhý, s kterým se můžeš potkat a vzájemně obohatit. Možná pak nebudeš zklamaný, když zjistíš, že neodpovídám tvým očekáváním.

 

Přijetí a autenticita

Snažím se být autentická sama pro sebe, abych tak mohla být vůči druhému. Ale všichni zrajeme, vyvíjíme se, učíme se. Stejně tak i já a moje poznání za rok bude jiné, než ho mám nyní. Ale věřím tomu, že tady a teď se chovám a jsem tak, jak jen pravdivě můžu být. Žiju a reaguju podle své vnitřní pravdy - tu nevlastním - jen se mi postupně stále více odkrývá.

 

Žena a sebepojetí

Jakou máme definici krásy a je možné ji proměnit? Srovnáváme se, chceme dostát požadavkům svých rodičů, blízkých, partnerů, mediálnímu tlaku. Moje krása záleží jen na tom, jak sama sebe vnímám, jestli jsem pro sebe přijatelná, jak se respektuji, miluji, oceňuji, kolik důvěry v sebe vkládám, kolik laskavosti mám k sobě i světu kolem sebe, …to je má vnitřní krása.

 

Laskavost

Velká část z nás se potýká s vlastní nelaskavostí, která má mnoho podob: nedovolíme si odpočívat, nedovolíme si bavit se, nedovolíme si …., odsuzujeme se za své chyby a nedokonalosti, máme na sebe příliš velké a naprosto zbytečné nároky. Naučili jsme se to od svých „bohů-rodičů“, převzali jsme svět jako dogma, kterému musíme podléhat, vytvořili jsme si víru, kterou fanaticky naplňujeme a fundamentalisticky šíříme, ač to někdy vůbec nevíme. Proto je třeba opouštět dosavadní způsob rozhodování a pohledy na svět, dosavadní jistoty a dělat věci jinak. Na začátku se nám do toho nechce, tápeme a znovu se vracíme k tomu, co známe, ale postupně se náš svět uvolní a rozšíří, pak půjde vše lehčeji.

Péče o sebe může pro někoho být to nejtěžší, co ve svém životě kdy dělal. Jak rád by člověk od sebe utekl, je unavený sám sebou a chce se mu zdrhat. Je fajn to nevzdat, protože už za chvíli může být vidět, že to má smysl, ale není to zadarmo, je to námaha, protože jdeme proti všemu, co v sobě zatím máme, čemu věříme, co žijeme. Nesmíme nechat odradit svou vlastní únavou i odporem - ty jsou v této situaci našimi největšími nepřáteli.

 

Proměňovat život

Práce na sobě je to nejtěžší, co můžeme dělat. Práce tu ale není myšlena ve smyslu nároku a výkonu, spíš ve smyslu udělat si pro sebe čas a prostor. Dovolit si věnovat pozornost sobě. Smět být se sebou.

... je to nikdy nekončící proces, od určitého věku se tomu nedá utéct. Na chvíli se to možná dá potlačit, schovat, pojmenovat jinak, ale přihlásí se to znovu v podobě psychických nebo fyzických obtíží. Prostě se na sebe člověk nakonec bude muset začít dívat, bude se muset vnímat, bude se muset respektovat, bude se muset poznávat a přijímat, bude muset vidět i to „své negativní“, co zatím úspěšně popíral.

 

Focusing

Pro práci s emocemi skrze tělo je dobrá technika focusing - pozoruj, respektuj, děkuj, přijímej, komunikuj, ověřuj.

Najdi si klidné místo, začni pozorovat svůj dech, projdi vnitřním zrakem celé tělo, uvědom si, jak leží, o co se opírá, pak si dej dovolení, že s ním půjdeš do kontaktu, vnímej, kde Tě tlačí, bolí, ... u toho se zastav a řekni svému tělu, že to vnímáš, pak se pokus ten pocit, co nejlépe popsat, dej si na to čas. Vždycky, když něco vymyslíš, tak s tím chvíli pobuď a pozoruj, jestli je to to správné slovo, nebo se to dá popsat ještě lépe. Když se to podaří co nejlépe popsat, fyzické potíže okamžitě ustupují. Opravdu okamžitě - mám to vyzkoušené. Postupně se od tělesného propracuješ k duševnímu.

Uč se respektovat svou duši dřív, než začne křičet tvé tělo.

 

Respekt

Respekt k sobě se ti musí projevit v každodenní všednosti - budeš mít odvahu vyžádat si prostor, pozornost, hájit se, projevit vztek, nechuť, vyžádáš si vděčnost, protože ti patří, vykašleš se na něco, na co už prostě nemáš sílu, odpočineš si, když už nemůžeš.

Nikdy nedostaneš od druhých to, co neumíš dát sám sobě. Až si to dáš, pak to začne přicházet i od druhých, obráceně to nefunguje.

Sám sebe nerespektuješ, upozaďuješ, neceníš, odsouváš, pak se s tím jak v zrcadle potkáš u druhých. Není to proto, že by ten druhý byl špatný nebo se svět proti tobě spiknul. Je to jen proto, že ti život chce ukázat, co sám sobě děláš. A měl bys s tím konečně přestat.

 

Přestože to bolí, musíš se se svými emocemi potkávat, jen tak pochopíš, kdo jsi a co chceš. Žádný dar nepřijde, pokud nejsme schopni ho přijmout. Otevři své srdce, natáhni ruce. Máš právo být obdarovaný/á a vše je tu v hojnosti. Miluj sama sebe, pak tvé srdce bude schopné lásku přijmout i darovat. Když nejsi schopen milovat sebe, chovat se k sobě s pochopením a laskavostí, pak vztah k druhému by byl jen hraním role, profesionálním vztahem, ale to je málo, je třeba, aby to bylo o tom, kdo skutečně jsi a co skutečně cítíš.

 

Soudy

Kolik soudů během jediného dne proběhne naší hlavou? Zkusili jste si na to někdy dát pozor? Soudíme situace, sebe, druhé lidi.

Ten je takový... udělal to proto, že..., já jsem hrozná..., ty seš k ničemu..., to se nikdy nepovede..., na to nemám sílu, oni jsou lhostejní, on je jen profesionál... ............jeden soud za druhým. Šílené!

Ne svět nás ničí svým odsouzením, ale my sami sebe.

 

Jeden ze strachů – strach z přijetí

Je zvláštní, jak absurdní mohou někdy naše strategie a obrany být: „bojím se toho, že by mě někdo mohl mít rád – jen tak lidsky, takového jaký jsem.“ Jak bolestná musí být zkušenost člověka, který neví, co to s ním udělá, když ho někdo bude milovat! Naprosto zvráceně se pak lekáme a odmítáme jakýkoli projev lásky.

Co nejhoršího by se nám v případě takového přijetí stalo? Byli bychom tak zasaženi, že bychom to nedokázali unést? Bojíme se té krásy? Zkusme si po troškách dávat sebepřijetí a lebedit si v tom, pak se toho přestaneme bát.

 

Ve filmu Avatar si říkají: zřím tě ... vidím tě takového, jaký jsi ... je to vyjádření nejhlubšího spojení. Všichni po něčem takovém toužíme a všichni to potřebujeme. Zapomněli jsme, že takto to s námi má Bůh. A toužíme to takto mít s lidmi. Je to dobrá cesta.

 

Jaký/á jsem

Přijetí všeho, co v sobě máme, jako daru. Máme v sobě mnoho věcí, lepších i horších. Co nepřijímáme a potlačujeme, to se o to zuřivěji bude drát k životu i proti naší vůli. Vytváříme svůj vlastní nebezpečný stín.

To, čemu věnujeme pozornost, to posilujeme, to, proti čemu bojujeme, nabývá daleko větší intenzity. Proto je třeba si moc dávat pozor na své myšlenky.

Nebezpečným stínem je pro nás vždy to, co nejsme ochotni ve svém životě přijmout nebo vidět. Čím víc budeme vstupovat do jakéhokoli bližšího vztahu, tím častěji budeme konfrontováni se svými stíny - každý je máme. A pak je volba - buď od toho uteču, svedu na někoho vinu, budu dělat, že nic, ... a pak se budu divit, že mi není fyzicky dobře. Nebo seberu veškerou odvahu a se svými stíny - emocemi, které nechci vidět, slyšet, přijmout - zůstanu. Není to jednoduché, ale je to jediná cesta.

Respekt, laskavost a shovívavost - to nám chybí. A pak to svádíme na lidi, na Boha, na … že nás do něčeho uvádí, že nás v něčem nechává, že něco dopouští. A oni jsou v tom všichni možná trochu nevinně.

O tom, kdo jsi, nerozhoduje tvé okolí. Jen ty určuješ, jak se cítíš, co chceš prožívat, ty vytváříš obraz sebe sama ve své hlavě – to pak může vnímat tvé okolí.

 

Není víra jako víra

Naše víra ovlivňuje náš denní život, všednost i velké mezníky. Rozhodujeme se na základě toho, čemu věříme. Něco děláme, něco neděláme. Kráčíme cestou, kterou jsme postavili na rozhodnutích pramenících v naší víře. Jestliže věřím v dobrého Boha, pak bude můj život radostný a svobodný. Jestliže věřím v ukrutníka, pak zmírám pod tíhou osudu.

Ale často zapomínáme, že nejen tato víra - víra v Boha, ovlivňuje náš život. Často žijeme v dogmatech o sobě a životě, která jsme přijali od svých rodičů a nejbližšího okolí, v dogmatech, v kterých jsme později sami sebe utvrzovali a nová k nim přidávali.

Zkus si najít a pojmenovat svou osobní víru, která se týká tebe a tvého chození po světě. Čemu o sobě věříš? Co si myslíš o lidech kolem sebe? Co si myslíš o svých schopnostech, o svém životě?

Jsem takový makový, ….zvládám, nezvládám, ...

Nadefinuj si dogmata své víry a pak hledej důsledky v rozhodnutích.

Těmi dogmaty myslím naše vlastní přesvědčení o nás samých (jsem ošklivá, jsem nezajímavá, musím trpět, nezvládnu to,.... a opět: každý jich máme spoustu).

Nikdy není pozdě na to něco změnit, za dvacet, třicet let budeme vděční životu za to, že nám umožnil potkat se sama se sebou a vnímat svou krásu a celistvost. Naším úkolem je být věrný sám sobě, pak začne život dávat smysl a přinese pocit štěstí.

Co ti přinesla rozhodnutí, která jsi uskutečnil na základě své víry? Jsi šťastný? Nebo je třeba učinit revizi své víry.

Svou víru můžeme změnit. Je jen na nás, čemu věříme. Proto pomaloučku proměňuj svou víru, protože tvá víra rozhoduje o tom, jaký bude Tvůj život.

Neexistuje žádný člověk, který by neměl víru. Vždycky v něco a něčemu věříme. A nemusí se to vůbec týkat Boha. Je třeba si uvědomit, čemu věříme ve svém tady a teď - a to se může každým okamžikem proměňovat. Je důležité být na to vnímavý, aby se člověk mohl zastavit a říct "ne, podle této "víry"" já žít nechci.

Např. ty v tom "tady a teď" můžeš mít: nikdy se to nezmění, žiju v prázdnotě, nevím, jak z toho ven, nemohu se na nic spolehnout, nevím, kudy dál, nikoho nenajdu, jsem úplně sama, zklamávám, nejsem schopná ... ač se to nezdá, jsou to věty, kterým ve svém tady a teď věříš a ony ovlivňují to, jak se cítíš a jak se rozhoduješ - chováš.

Snažme se k tomu být pozorní - tyto věty - soudy - zachytit, pro začátek si je víc uvědomovat, pak se od nich distancovat a nakonec vytvářet nové věty - nové věci, kterým se rozhodneme věřit: život může být krásný, já to zvládnu, najdu cestu, mohu se spolehnout, potkám blízkého člověka, mohu dělat chyby, mohu si nevědět rady, ...

 

Plán je jasný: naplněný lidský život.

Jaké si to uděláš …

Žiju v přesvědčení, že si svůj život utvářím svou myšlenkou - můj den bude přesně takový, jak si ho ráno vymyslím. Jestli se nechám přemoct pesimismem a bolestí, pak se budu utápět v tom, jestliže se rozhodnu, že si ho užiju, tak si také vymyslím jak: půjdu si zaplavat, podívám se na krásný film, s někým zajdu na kafe, namaluju si hezký obrázek, pomiluju se s milovaným, sním něco dobrého, ... prostě si to vymyslím a pak to zrealizuju.

 

Změna

Proměňujeme se! Poznání včerejška je jiné než to dnešní. To, co včera bylo v pravdě pokorou, ti dnes může připadat směšné, ale není to hodné odsouzení. Já se raduji, že rostu, že se měním, že žiju a můj život se proměňuje.

 

Církev a já

Církev je plná hříšníků, kteří zapomněli na svou slabost a hříšnost - nebetyčná drzost, s jakou svazují svědomí svých členů, aniž by jim poskytli přijetí a lásku, je do nebe volající.

Ale tak trochu si za některé věci můžeme sami - alibisticky jsme moc nad sebou předali církvi, abychom nemuseli některá dilemata řešit. Kdybychom užívali zdravý rozum a zásadu lásky k sobě na prvním místě, byli prostě spojeni sami se sebou, pak bychom některé věci vůbec nepřijali a nenechali se jimi ovlivnit.

Členové církve mají být obrazem Boha. A co mnohdy okolí vidí? Bůh je velmi, velmi smutný, je to pesimista, nemá odvahu, je tvrdý a dogmatický, hrozně se bojí, je hrozně náročný, mstivý, když se mu nepodřídím, tak trochu mišuge, tak trochu hodně.

 

 

Je nebezpečné držet se přesvědčení, že je lepší vrabec v hrsti než holub na báni. Někdy to jen svědčí o strachu opustit břehy a vydat se na moře. Věci mohou být tisíckrát jinak, než jak já je nyní vnímám.

 

Dítě v nás

V životě se občas dostáváme do situací, kdy máme pocit, že jsme zmatení, překvapení svou vlastní reakcí. Nechápeme, kde se to v nás vynořilo. V každém z nás po celý život zůstává človíček daného věku: je v nás právě narozené dítě, je v nás batole, tříleťák i puberťák, je v nás dospělec na počátku produktivního života. Každá vývojová fáze měla své psychické nástroje, každý ten človíček daného věku si vytvořil strategii, jak reagovat na podněty, vytvořil si představu o tom, jak je on sám nebo ti druzí. Někdy v něčem zůstaneme jakoby zaseklí v té které vývojové fázi a celý život pak používáme strategie a nástroje tohoto času, vynořují se reakce dítěte daného věku. Tady jsou příklady, které samozřejmě neobsahují ani malou část ze škály, která se nám s množstvím lidí nabízí.

 

postoje a přesvědčení dítěte

postoje a přesvědčení zralého dospělého

všichni lidé jsou jako já, mají to stejně (v přesvědčeních, v pohledu na svět, na vztahy, …) malé dítě ještě nechápe variabilitu světa a krásu právě v té rozmanitosti; aby pro něj svět byl uchopitelný, protože je příliš veliký, musí si svět přizpůsobit a zjednodušit (lidé jsou mu podobní a svět se dá jednoduše rozdělit na černé a bílé,…)

každý člověk je úplně jiný, má právo být jiný, svět není černobílý, věci nelze jednoduše rozdělit na dobré a zlé, každé světlo vrhá stín, nelze vytvářet soud podle sebe, mírou všech věcí nejsme my, ale celek stvoření

abych byl/a milovaný/á, musím moc dát, moc se snažit, vyjít vstříc, zapomenout na sebe, posloužit, pomáhat, obětovat se, …

láska je bez zásluh, každý člověk je hoden lásky, lásku si nelze koupit či vysloužit, lásku lze přijímat, láska je zadarmo,

malé dítě: je středem světa pro sebe a má představu, že je středem světa i pro všechny kolem

dítě je středem světa pro matku, která ho pomalu musí z tohoto přesvědčení vyvést tak, aby nedošlo ke zranění: není středem světa, ale přesto je milováno a hodno lásky

v době, kdy ti měla matka věnovat takovou pozornost, aby sis užil/a, že jsi středem světa, jsi musel/a tuto potřebu potlačit a té zkušenosti naprosté lásky se ti nedostalo

proto máš teď pocit, že by ti to měl druhý člověk poskytnout

naprostou pozornost už nikdy od nikoho mít nebudeš, středem svého života jsi ty sám/sama pro sebe - tak to má být!

pozornost, pochopení, empatii a soucit v té mateřské podobě, které se ti mělo v dětství dostat, si nyní můžeš a musíš poskytnout jen ty sám/sama

když se přizpůsobím, něco získám

člověk získá jen tehdy, když ví, co chce a činí kroky, které směřují k cíli

přizpůsobením si jen způsobíš bolest, protože duše bude plakat, že jsi ji nedala prostor

v naprosté důvěře otevírá své srdce – tím je malý člověk v ohrožení, protože může přijít něco, co je prezentováno jako dobro, pro něj to dobro být nemusí – ten malý člověk tomu ale uvěří

nepotlačuj své srdce, zastav se a dobře poslouchej, pojmenuj všechny emoce, které se odehrávají, věnuj jim pozornost, pochopení, pokud to jen jde, duchovně obejmi dítě a dopřej mu své porozumění

malé dítě vztahuje ruce po kráse, po dobru, chce to uchvátit pro sebe, protože se právem domnívá, že mu to patří – křičí moje, moje

můžeš se nechat obdarovat, aniž bys věci vlastnil/a, můžeš stát pod sluncem a nechat se prohřívat jeho blahodárnými paprsky, aniž bys ho vlastnil/a, užívej si lásku, krásu a dobro, ale nechtěj je uchvacovat

nech se jimi uchvátit, stůj v blaženosti, prostě jen vnímej, jak jsou a mohou být věci krásné

když se někdo mračí, něco se nedaří, je to má vina

svět se točí a lidé žijí nezávisle na tvém bytí, vztahovat si věci na sebe je projev toho malého tvorečka, který si myslí, že je středem světa a může za to, když se rodiče hádají, když ho nemilují bez podmínek

dítě si začne myslet, že je mocné a zodpovědné za to, aby se jeho okolí cítilo dobře, vzalo si odpovědnost za druhé i celý svět na svá bedra, myslí si, že musí zajistit, aby ten druhý byl šťastný

je to troufalé a naivní, malé dítě si myslí, že má moc měnit svět (v jistém smyslu je to určitě pravda), nech druhému svobodu být šťastný nebo nešťastný, tvoje úsilí o opečování druhých může být v jistém smyslu chápáno jako znásilňování jeho svobody

každý je zodpovědný sám za sebe, ty i ten druhý

jsem na obtíž – velmi bolestný pocit dítěte, kterému dospělí neprokázali bezpodmínečnou lásku – dítě je ve své představě symbioticky spojeno se svou nejbližší osobou

dnes už nemůžeš být nikomu na obtíž, protože s nikým nejsi v takové symbióze, která by to mohla umožňovat

naopak můžeš pociťovat obtěžování od druhých nebo sama od sebe

dáváš a nic nedostáváš

malé dítě dává samo sebe – je to to nejvíc, co může světu nabídnout – ono to tak vnímá a je to pravda, má pocit, že to tak svět musí ocenit a vidět

protože očekáváš, že si můžeš koupit, že musíš platit

musíš začít brát, natahuj ruce a vezmi si

v nekonečném světě jsme zrnka prachu, každý si o to své musíme říct, nemůžeme se domnívat, že na nás svět bude myslet

ano, v zákoně harmonie platí vyrovnávání energií, ale nemusí tam platit naše stanovená zákonitost: já dávám, tak ty mi dej

spíš je to o poznání: já dávám a já si beru

tvoje dítě je k smrti unavené, vyčerpané, zoufalé, má pocit, že už dál nemůže

obejmi ho, věnuj mu lásku, kterou si zaslouží, DEJ mu vše, co potřebuje, aby zas mohlo mít sílu k životu, zatím nemá moc kde energii brát

 

 

Vynaložené úsilí a nasměrování

 

Jakákoli energie vzbuzuje další. Vytváříš-li tlak proti něčemu, z druhé strany se energie také posílí. Jestliže budeš zarputile bojovat proti potřebám a touhám, které se v tobě rodí, pak musíš očekávat dramatický nárust energie z druhé strany. Pomoct ti může pochopení pro sebe samou, přijetí svých potřeb i s tím, že některé už prostě z druhé strany nejsou jednoduše naplnitelné, protože to jsou potřeby malého dítěte, které nebyly kdysi naplněny nejbližším člověkem (matkou). Jedině tvůj respekt k tomu, co se v tobě odehrává, zmírní ty tlaky, které cítíš.

Křičí v tobě dítě, které chce být opečováváno. Celý život jsi na sebe kašlal/a - bude křičet čím dál víc, pokud se o sebe nezačneš s láskou starat. Když se nebudeš starat, tvůj duch to vzdá a tělo ti vypoví službu definitivně. Musíš láskyplně pečovat o své tělo i o svou duši. Ale ty!!!! Nechtěj to od druhých!! Druhý člověk nemůže zaplnit bezednou díru vzniklou strádáním tolika let. Jediný člověk, který to může naplnit, jsi ty sám/sama. A můžeš! Zdánlivě bezedný chřtán tvé bolesti se dá naplnit skutečnou láskou a přijetím, ale jediný člověk, který má tu schopnost to pro tebe udělat, jsi ty sám/sama. Všechno se zlepší, když se začneš milovat. Pokud nevíš, jak na to, chovej se k sobě, jak by ses choval/a k plačícímu a opuštěnému dítěti. Představ si, jak bys na něj mluvil/a, co bys pro něj dělal/a, kolik pozornosti bys mu věnoval/a, abys byl/a schopen/na mu překrýt jeho životní zkušenost a naučil/a ho dívat se na svět s důvěrou a nadějí. Je potřeba mnoho lásky.

 

Život v pravdě

 

Za sebe vím, že je velmi užitečné být v pravdě před sebou i druhým. Říkat věci, jak je mám - jsem čitelná pro sebe i pro druhé.

Stále se snažím být v pravdě, zkoumám, jak to dnes se sebou mám, snažím se k sobě být pozorná - vidět pravdivě, abych se pravdivě mohla projevovat ve světě. Snažím se co nejvíc vnímat pravdu v sobě - pravda se často vůbec neshoduje s tím, co si racionálně řekneme. Naše skutečná pravda jsou ta hnutí v nás, emoce, které potlačujeme a neumíme s nimi pracovat, děláme, jako že nejsou, jenže ony pak somatizují a my se divíme, že nás bolí kolena, dostaneme angínu nebo pásový opar.

 

Rakovinné bujení

Stále přemýšlím, kam jsme se jako lidstvo dostali. Vnímám zhoršující se stav Země, zamoření i vyčerpávání zdrojů, vnímám neskutečný nárust byrokratismu, znesvobodnění v podobě digitalizace a závislosti na nových technologiích. Pozoruji nárust tzv. civilizačních onemocnění a překvapené pohledy lidstva, které se ptá, kde jsme k tomu pro boha přišli? Vidím vytrženost jednotlivce i celých společentví, vykořeněnost, zoufalství a bloudění. Nevíme, kdo jsme, proč tu jsme a kam jdeme. Trochu mě to děsí, trochu je ve mně naděje. Ne proto, že by se to snad mělo obrátit ve prospěch člověka a jeho existence na Zemi. Spíš proto, že jsem přesvědčena, že jsme jeden celek, že to, co je nemocné, prostě zahyne, ale celek tu bude dál. 

Všechno živé na Zemi se snaží mít co nejnižší spotřebu pro své přežití a rozvoj, šetří energií a snaží se potřebovat co nejméně. Člověk se někde v houbi dějin tomuto intuitivnímu chování odcizil. Vládu převzal rozum, který z nějakého zvráceného a namyšleného důvodu říká, že je třeba hodně mít a především v posledním století hlavně hodně spotřebovat, aby mohli někteří hodně mít. Pár jedinců se možná pozastavuje a volá, ale jejich hlas slyšet není a nemají ani moc to zvrátit. Člověk se stal rakovinnou buňkou v těle Země - expanduje a zároveň požírá a ničí. Jediným lékem pro záchranu lidstva je zastavit rakovinné bujení, změnit nastavení z mít na být, ale buňky samy to nechtějí a asi už ani neumějí. Škoda. Kdybychom energii, kterou vynakládáme na mít, proměnili na být, možná bychom se divili, kolik zázraků by se stalo v našem životě.

               

 

Odpovědnost za svůj život proti přijetí role oběti

                        Když se rozhodneme začít utvářet a měnit svůj život, není to vůbec jednoduché. Příliš dlouho jsme naslouchali myšlenkám, které řídily náš život, není jednoduché je změnit, není jednoduché je změnit trvale. Čas od času se musíme zastavit a znovu zrevidovat, podle jakých principů utváříme svůj život, čemu ve svém životě věříme.

                       Já se každý den učím, že určující silou mého života je má myšlenka. Každý den se učím, že musím dělat rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost. Učím se, že nesmím život pasivně přijímat, ale aktivně utvářet, tzn. každý den se rozhodnu, co se bude v mém životě dít, zda svůj den jen přežiju nebo si vytvořím budoucí krásnou vzpomínku. To neznamená, že bych se zuby nehty držela svého plánu. Ne, ale mám představu i schopnost přijmout změnu.

               Toto téma vidím také u mnoha svých známých, kteří často naříkají, jak jsou unavení životem, smutní, bez síly a naděje. Vidím to u těch, kteří jsou "životem zkoušeni" - dějou se jim hrozné věci, jedna bolest za druhou, jako by se svět domluvil a složil to u jejich nohou.  Je zbytečné ptát se, kdo za to nese vinu. Je třeba se ptát, kdo to teď může změnit. 

"Čas od času" přichází kairos: doba příhodná pro... poznání, změnu, zázrak, milost ... Ten čas je tím zázrakem. Abychom byli schopni vnímat, potřebujeme zastavení, spočinutí. Když život nazná, že jsme "nenapravitelní", pošle nám stopku v podobě nemoci, krize, smrti, prostě něčeho, co nás zarazí. Snažme se raději sami být vědomě přítomni v každém okamžiku, aby nás něco nemuselo zastavit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář